Bez výzvy k plnění zaslané dlužníkovi nejméně 7 dní před podáním žaloby vám soud nemusí přiznat náhradu nákladů řízení, i když spor vyhrajete (§ 142a občanského soudního řádu). Výzvu přitom nemusí posílat advokát, zvládnete ji sami. A nemusí to být ani doporučený dopis: podle publikované judikatury obstojí i e-mail. Neobstojí telefonát.
Jednu větu a sedm dní. § 142a odst. 1 OSŘ říká, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému jen tehdy, jestliže mu nejméně 7 dnů před podáním žaloby zaslal na adresu pro doručování (případně na poslední známou adresu) výzvu k plnění. Žádnou předepsanou formu, žádný povinný obsah, žádné omezení na drobné spory tam nenajdete. Soudy z toho dovozují, že § 142a dopadá na spory bez ohledu na jejich výši.
E-mail stačí, pokud takhle s druhou stranou běžně komunikujete. Krajský soud v Brně to vyslovil v usnesení sp. zn. 27 Co 86/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 142/2018: „V situaci, kdy žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jejíž splnění vymáhá soudně, prostřednictvím e-mailové komunikace, splňuje požadavky výzvy k plnění dle § 142a odst. 1 o. s. ř. i předžalobní výzva k plnění, kterou žalobce zaslal e-mailem žalovanému v předepsané lhůtě na elektronickou (e-mailovou) adresu udávanou žalovaným v obchodním styku účastníků.“ Soud prvního stupně tehdy e-mail odmítl a krajský soud ho opravil s tím, že „podmínka zaslání výzvy k plnění v písemné formě z doslovného znění ustanovení § 142a o. s. ř. nevyplývá, a nevyplývá ani ze smyslu a účelu tohoto ustanovení“. Ze slova „zaslal“ podle něj plyne jen tolik, že „nemá jít o ústní výzvu k plnění“. Telefonát tedy ne, e-mail ano. Pro jistotu ho pošlete tak, abyste odeslání doložili, a u dlužníka, s nímž jste dosud jednali jen po telefonu, sáhněte raději po dopisu nebo datové schránce.
Nemusí. Zákon mluví o žalobci, který výzvu zaslal, a advokáta nikde nevyžaduje. Výzvu proto pošlete sami, stačí uvést, kdo jste, co vám dlužník dluží, z čeho dluh vznikl, kolik činí a do kdy ho má uhradit. Advokáta má smysl zapojit, až když dlužník ani na vaši výzvu nereaguje. Náklady na jeho zastoupení pak soud přizná, jsou-li účelně vynaložené, a vy jste tím, že jste výzvu poslali sami, ušetřili peníze i čas.
Nemusí to znamenat konec náhrady nákladů, ale spoléhat na to nelze. Zákon sám v § 142a odst. 2 OSŘ umožňuje soudu náklady výjimečně přiznat i bez výzvy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Ústavní soud navíc opakovaně zasáhl proti soudům, které § 142a aplikovaly mechanicky: v nálezu sp. zn. I. ÚS 2178/15 uvedl, že „nezohlednění skutečného významu § 142a občanského soudního řádu, jímž je zamezení neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, je projevem přepjatého formalismu a má za následek porušení práva žalobce na spravedlivý proces“. A usnesením sp. zn. III. ÚS 2829/18 doplnil, že „není absence výzvy podle § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, v nichž žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí“. Jinými slovy, u dlužníka, který platit nehodlá, ztrácí výzva smysl a soud by vás za to, že jste ji neposlali, neměl trestat. Je to ale výjimka, kterou musíte v řízení tvrdit a obhájit, zatímco výzva odeslaná předem stojí pár minut.
U sériového vymáhání drobných pohledávek vůči spotřebitelům. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 popsal takzvanou formulářovou žalobu čtyřmi znaky: jde o bagatelní věc, tedy spor do 10 000 Kč, kde není přípustné odvolání; jednotlivé žaloby „se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce“; jde o pohledávky ze smluv se spotřebitelem; a spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky s jiným obsahem. U takových žalob odměna za zastupování advokátem zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny. Běžného věřitele, který vede skutečný spor, se to netýká. Nejvyšší soud k tomu v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 (Sbírka č. 75/2015) uvedl, že „nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci“, zejména k povaze a výši pohledávky, k postoji dlužníka a k jeho reakci na žalobu.
Pošlete dlužníkovi výzvu k plnění a počkejte alespoň sedm dní. Sedm dní je minimum, se žalobou tedy počkejte, až lhůta uplyne. Uveďte v ní, kdo jste, co dlužník dluží, z čeho dluh vznikl, kolik činí a do kdy má zaplatit. Pošlete ji na adresu pro doručování, e-mailem tam, kde jste tak spolu jednali, nebo datovou schránkou, a uschovejte si doklad o odeslání. Teprve pak předejte věc advokátovi. Účel § 142a je totiž prostý a Nejvyšší soud ho pojmenoval bez obalu: zabránit praktikám věřitelů, kteří nemají zájem na dobrovolném zaplacení, „nýbrž právě na ‚zvýšení‘ těchto pohledávek o náklady soudního řízení“. Kdo výzvu pošle, ukáže, že mu jde o zaplacení, ne o náklady. A pokud dlužník zaplatí hned po ní, ušetříte si celý soud.
Zdroj: § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 (R 75/2015); usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 27 Co 86/2017 (R 142/2018); nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3228/15 a sp. zn. I. ÚS 2178/15; usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2829/18. Odkazy vedou na plné texty rozhodnutí (nsoud.cz, nalus.usoud.cz).
Podle § 142a odst. 1 OSŘ má „žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění“. Podle odstavce 2 může soud „jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal“. Zmírnění tedy nabízí přímo § 142a, není nutné jít přes § 150 OSŘ. Starší judikatura cituje dřívější znění odstavce 1 („ve věci zahájené podle § 80 písm. b) o. s. ř.“), obsah povinnosti se ale nezměnil.
Nejvyšší soud to v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 pojmenoval přímo: důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o § 142a, bylo „zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na ‚zvýšení‘ těchto pohledávek o náklady soudního řízení“. Z toho plyne i výkladové pravidlo: § 142a nemá sloužit k trestání věřitele, který se o zaplacení skutečně snažil, ale k postihu toho, kdo soud používá jako obchodní model.
Podle právní věty usnesení sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněného ve Sbírce pod č. 75/2015, „při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o ‚opomenutí‘ dlužníka pohledávku zaplatit), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby“. Ústavní soud tutéž logiku prosadil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3228/15: vynaložil-li věřitel „rozumně požadovatelné úsilí a cílenou snahu, aby dlužníka upomenul, a naplnil tím smysl povinné předžalobní výzvy“, je opačný výklad soudu „natolik extenzivní, že se dostává do extrémního rozporu s účelem a smyslem zákona“.
Kvůli rané praxi obecných soudů, kterou Ústavní soud v roce 2014 nezrušil. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3628/13 (usnesení o odmítnutí, nikoli nález) Ústavní soud rekapituloval závěr Krajského soudu v Ostravě, podle něhož skutečnost, že žalobci s dlužníkem „telefonicky či e-mailovou poštou“ komunikovali, není podstatná, „neboť výzva podle ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. by měla být v písemné podobě“, a dodal, že tomuto závěru „nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout“. Žalobci tehdy přišli o náhradu nákladů ve sporu o 515 000 Kč. Ústavní soud ale § 142a sám nevykládal, jen konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů není protiústavní. Krajský soud v Brně později v sp. zn. 27 Co 86/2017 (R 142/2018) výslovně uvedl, že závěr o nutnosti písemné formy „odporuje ustálené judikatuře k výkladu právních norem“, a připomněl, že podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při jednání učiněném elektronickými prostředky. Praxe je tedy dnes jinde, než kam mířila první rozhodnutí po zavedení § 142a.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 (bod 27) vymezil čtyři znaky: „zaprvé jde o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem“. U nich soudy odměnu advokáta krátí, zpravidla na ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Nejde ale o pevný strop: Ústavní soud formuloval, že obecné soudy „mohly uzavřít“, že takový postup je spravedlivý, a že „takové úvaze by nebylo co vytknout“. Rozhodnutí je tedy na soudu, který posuzuje proporcionalitu mezi vymáhanou částkou a náklady.
Ustanovení jsou citována z aktuálního znění zák. č. 99/1963 Sb. (§ 142a, § 150) a zák. č. 89/2012 Sb. (§ 562). Judikatura ověřena z plných textů: nález ÚS I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012; usnesení NS 29 Cdo 4388/2013 ze dne 19. 2. 2015 (R 75/2015); usnesení KS v Brně 27 Co 86/2017 ze dne 9. 11. 2017 (R 142/2018); nálezy ÚS I. ÚS 3228/15 a I. ÚS 2178/15; usnesení ÚS II. ÚS 3628/13 a III. ÚS 2829/18.