Nezařazené

Investiční soudní systém v dohodách EU

Spory zahraničních investorů s hostitelskými státy jsou tradičně řešeny prostřednictvím tzv. investičních arbitráží. Poté, co EU získala na základě Lisabonské smlouvy výlučnou pravomoc v oblasti přímých zahraničních investic, začala se však na tomto poli prosazovat se svými inovativními přístupy.  Částečně je to dáno podstatou věci, neboť je třeba řešit nepřipravenost zavedených modelů řešení investičních sporů, zejména Úmluvy ICSID, na nástup EU jakožto účastníka investičních arbitráží. EU se však ve svých návrzích neomezuje na pouhé řešení nezbytných úprav dosavadního systému. Naopak svým přístupem směřuje k vybudování v řadě ohledů kvalitativně nového rámce pro řešení sporů z investic. Má přitom ambici jej prosazovat nejenom v rámci jednání s rozvojovými zeměmi, ale i se Spojenými státy americkými.

Institucionální zajištění

Dne 12. listopadu 2015 předložila EU Spojeným státům americkým svůj návrh kapitoly II TTIP věnované problematice investic (dále jen „Návrh TTIP INV“). Ten počítá s dvojinstančním řešením sporů mezi investory a hostitelskými státy, resp. EU. Řízení v těchto věcech by mělo probíhat před soudními orgány Investičního soudního systému (Investment Court System), s jehož zavedením Návrh TTIP INV počítá. Investiční soudní systém by se měl skládat ze dvou orgánů, a to Soudu prvního stupně (Tribunal of First Instance) a Odvolacího soudu (Appeal Tribunal). Oba soudy budou složeny z předem stanoveného počtu soudců, resp. členů, jmenovaných na šest let. Návrh TTIP INV předpokládá, že Soud prvního stupně bude složen z 15 soudců a Odvolací soud bude složen z 6 členů (v dalším textu může být výraz „soudce“ užíván dle kontextu i pro označení členů Odvolacího soudu). Jedna třetina z nich by měla být občany EU, jedna třetina by měla mít státní příslušnost USA a jedna třetina by měla být tvořena příslušníky třetích zemí.

Takto je odbourán standardní model jmenování rozhodců rozhodčích soudů, pro nějž je charakteristické, že se strany sporu přímo účastní na jejich výběru. Model navržený Komisí tuto možnost stranám odebírá a pouze státům, resp. EU, umožňuje mít prostřednictvím smíšeného výboru vliv na personální složení příslušného soudního orgánu, nikoli však přímo pro konkrétní věc, ale pouze pro funkční období jednotlivých soudců. Vzhledem k tomu, že daný stát, resp. EU, bude též účastníkem případného sporu, vytváří tento model nerovnost mezi ním a investorem, a to v investorův neprospěch. Tento nedostatek je ještě zvýrazněn skutečností, že Návrh TTIP INV počítá s možností jednoho opětovného jmenování. Zejména nezávislost soudců, jejichž první funkční období se bude chýlit ke konci a kteří budou usilovat o opětovné jmenování, tak bude zpochybnitelná.

Návrh TTIP INV proto dále počítá se zárukami soudcovské nestrannosti a nezávislosti, které se typicky uplatňují u stálých mezinárodních soudů nebo dokonce vnitrostátních soudů.
Jsou tak mimo jiné upraveny požadavky na odbornost a osobnostní vlastnosti soudců. Soudci musí mít požadovanou kvalifikaci ve svých zemích pro jmenování do soudních funkcí, resp. nejvyšších soudních funkcí v případě členů Odvolacího soudu, nebo musí být právníky, jejichž schopnosti jsou obecně uznávány. Musí prokázat odborné znalosti v oblasti mezinárodního práva veřejného a je žádoucí, aby měli odborné znalosti zejména mezinárodního práva ochrany investic, práva mezinárodního obchodu a řešení sporů vzešlých z dohod o mezinárodních investicích nebo mezinárodním obchodu.

Dle oddílu 3 čl. 11 odst. 1 Návrhu TTIP INV budou soudci vybíráni z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti. Nesmí být spojeny s žádnou vládou ani od ní nebo jiné organizace přijímat pokyny, pokud jde o záležitosti související se sporem. Nesmějí se též podílet na řešení sporů, pokud by to vedlo k přímému nebo nepřímému konfliktu zájmů. Pravděpodobně nejpodstatnější rozdíl v tomto ohledu oproti statusu rozhodců investičních arbitráží je zákaz „sezení na dvou židlích“. Rozhodci totiž často působí jako soukromí právní poradci nebo přímo zástupci stran v jiných investičních arbitrážích. Tento stav přitom vyvolává riziko nepatřičného vlivu takovéto jejich angažmá na rozhodcovskou činnost. To platí zejména v případech, kdy rozhodnutí ve věci, ve které působí jako rozhodci, může vytvořit relevantní judikaturu ve věci, v níž se angažují ve prospěch jedné ze stran sporu. Takovéto angažmá by proto mělo být soudcům zakázáno, a to ať už půjde o spory z investic vedené na základě TTIP nebo jakékoliv jiné dohody či vnitrostátního práva. Jak upozorňuje Fouchard Papaefstratiou1, nevyřešeným problémem v tomto ohledu ovšem zůstává, že největšími odborníky v oboru mezinárodního investičního práva jsou převážně právníci z řad praxe. Hrozí proto, že výše uvedená záruka nezávislosti soudců bude draze vykoupena na úkor jejich odbornosti.

Nezávislost Investičního soudního systému dále podporuje pravomoc jeho jednotlivých orgánů přijmout své pracovní postupy včetně jednacího řádu. Svým způsobem k zajištění nezávislosti soudců slouží i jejich hmotné zabezpečení, jež má případě soudců Soudu prvního stupně formu tzv. vydržovacího honoráře (retainer fee) a případně též dalších honorářů a náhrad. Vydržovací honorář má přitom být kompenzací za disponibilitu soudců a jejich připravenost k brzkému zahájení plnění své funkce při řešení jednotlivých věcí. Jedná se o jistou kompenzaci za předpokládaná omezení jiných výdělečných aktivit soudců, zejména v soukromé sféře. V případě členů Odvolacího soudu k tomuto navíc přistupuje tzv. honorář za odpracovaný den jakožto člen (fee for each day worked as a Member) a v případě předsedy a případně též místopředsedy Soudu prvního stupně, resp. Odvolacího soudu, navíc tzv. honorář za odpracovaný den při plnění funkcí předsedy daného orgánu (fee for each day worked in fulfilling the functions of President). Vydržovací honorář a případné další honoráře a náhrady mohou být rozhodnutím smíšeného výboru přeměněny na pravidelný plat. V takovém případě budou tito soudci sloužit na plný úvazek a nebudou moci vykonávat žádnou výdělečnou nebo nevýdělečnou profesionální činnost, ledaže jim k tomu výjimečně udělí souhlas předseda příslušného soudního orgánu.

Jak již bylo řečeno výše, mají mít Strany TTIP na rozdíl od investorů možnost spoluurčovat personální složení orgánů Investičního soudního systému. Aby se tato nerovnováha nepromítala do konkrétních řízení a neohrožovala tak právo investorů na spravedlivý proces, musí být počítáno s určitými organizačními opatřeními. Strany TTIP by v prvé řadě neměly jmenovat soudce přímo, ale prostřednictvím smíšeného výboru. V rámci něj by pak prakticky nemohly rozvíjet úvahy o vhodnosti kandidátů z hlediska svých zájmů v konkrétních řízeních. Nebylo by totiž dopředu známo, ve kterých řízeních bude jmenovaný soudce rozhodovat. Jednotliví soudci by navíc měli rozhodovat v řízeních vedených proti oběma Stranám. Nemělo by tedy mít ani smysl jakkoli kalkulovat s hodnotovou orientací kandidátů z hlediska jejich akcentu na ochranu práv a oprávněných zájmů jednotlivců (proinvestorsky laděný soudce), resp. svrchovanosti státu (prostátně laděný soudce).

Soud prvního stupně by měl zásadně rozhodovat v senátech složených ze tří soudců, vždy po jednom z obou smluvních stran a z nečlenské země za předsednictví posledně jmenovaného. V zájmu procesní ekonomie je však stranám sporu umožněno, aby se dohodly, že jejich věc bude rozhodovat samosoudce. Soudci by měly být v každé věci jmenováni předsedou Soudu prvního stupně podle systému rotace tak, aby složení senátu bylo náhodné a nepředvídatelné a všichni soudci měli v tomto ohledu rovné příležitosti.
V případě Odvolacího soudu by se měl uplatňovat obdobný systém určování složení senátů, jež by rovněž měly být tříčlenné. Možnost vyloučení rozhodování senátem není v odvolacím řízení stranám dána.

Řízení

I samotné řízení před orgány Investičního soudního systému vykazuje oproti standardní mezinárodní investiční arbitráži řadu specifik. Již samotné jeho zahájení by mělo vykazovat podstatné specifikum, jež opět vyvolává pochybnosti z hlediska rovnosti stran případného sporu. Pokud se bude totiž zahraniční investor chtít domáhat náhrady újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s jeho investicí v EU, bude se v prvé řadě muset vypořádat s otázkou určení subjektu, jenž by měl být žalován. Standardním paradigmatem sporného řízení, ať už vnitrostátního nebo na mezinárodní úrovni, přitom je, že je zásadně na žalobci, aby v žalobě určil, proti komu tato tato bude směřovat. Na soudu je potom, aby posoudil otázku pasivní legitimace vybraného subjektu a podle toho rozhodl. Žalobce tedy má zásadně volnost co do určení žalovaného. Druhou stranu mince představuje jeho povinnost následně v řízení s tímto žalovaným unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a to pod sankcí ztráty sporu.

Podle Návrhu TTIP INV má však do tohoto základního schématu vstoupit samotná EU, tedy subjekt přímo na věci zainteresovaný a potenciální žalovaná strana. Dle oddílu 3 čl. 5 Návrhu TTIP INV to bude právě ona, kdo bude na žádost investora závazně2 určovat, zda má na straně žalované vystupovat sama, či zda má být žalován příslušný členský stát.

Tato zjevná výsada EU ve vztahu k investorovi a dokonce i ve vztahu k orgánům Investičního soudního systému, je v Návrhu TTIP INV sice do určité míry kompenzována. EU je tak například vázána 60denní lhůtou od přijetí žádosti, v níž musí o eventuální žalované straně rozhodnout a o tomto investora vyrozumět (oddíl 3 čl. 5 odst. 3 Návrhu TTIP INV). Pokud jsou v souladu s tímto určením EU nebo příslušný členský stát žalovány, nemohou již na svou obranu uplatňovat nepřípustnost nároku, nepříslušnost soudu nebo jinak tvrdit, že žaloba nebo nález jsou neopodstatněné nebo neplatné z důvodu, že správným žalovaným měla být EU namísto členského státu nebo naopak (oddíl 3 čl. 5 odst. 5 Návrhu TTIP INV). Soud prvního stupně i Odvolací soud jsou též tímto určením vázány (oddíl 3 čl. 5 odst. 6 Návrhu TTIP INV).
Takovéto řešení přes výše zmíněná opatření proti případnému zneužívání této výsady bude jen stěží americkými investory vnímáno jako adekvátní z hlediska ochrany jejich procesní rovnosti a práva na spravedlivý proces. Reálně při jeho využití hrozí, že se jinak opodstatněné nároky investorů stanou nevymahatelnými. Orgány Investičního soudního systému totiž mohou v konkrétních sporech dospět k závěru, že nelze žalované straně uložit náhradu újmy investorovi ‑ žalobci vzniklé, protože se z hlediska hmotněprávního neztotožní s určením žalovaného ze strany EU. Tento problém však nebudou moci efektivně řešit, protože procesně budou závěrem EU vázány.

Navrhované řešení je též nevyvážené i přímo ve vztahu EU ke Spojeným státům americkým, protože v jejich případě se vůči evropským investorům z pochopitelných důvodů s podobným mechanizmem nepočítá. Dá se proto očekávat, že budou ze strany USA v tomto smyslu vznášeny výhrady. Je však zároveň třeba podotknout, že se EU zdá být při prosazování tohoto modelu zatím úspěšná, jak ukazují obdobná ustanovení již sjednaných dohod ‑ CETA a Dohoda o volném obchodu mezi Evropskou unií a Vietnamskou socialistickou republikou ze dne (FTA EU‑Vietnam)3.

I přes výše uvedené, je systém navržený EU ve své podstatě stále založen na modelu mezinárodní arbitráže. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že EU se v Návrhu TTIP INV zjevně snaží výrazu „arbitration“ (arbitráž) v maximální možné míře vyhnout4. Lze tak usuzovat na její ambici dosáhnout řešení, které bude kvalitativně natolik jiné, že se již o arbitráž v pravém slova smyslu jednat nebude. Návrh TTIP INV však v tomto ohledu může být považovat pouze za vykročení daným směrem. Sám však k naplnění takovéto ambice stačit nemůže. To se projevuje především v jeho ustanoveních o volbě procesních pravidel. Tato náleží investorovi jakožto žalobci. Dle oddílu 3 čl. 6 odst. 2 Návrhu TTIP INV si může zvolit mezi pravidly ICSID nebo rozhodčími pravidly vypracovanými Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). Případně se též může s žalovaným dohodnout na užití jiných pravidel. Po marném uplynutí 20denní lhůty k vyjádření nesouhlasu s pravidly navrženými žalobcem měla původně podle záměru Komise5 nastupovat na straně žalovaného nevyvratitelná právní domněnka udělení souhlasu. Po konzultacích s Radou a Evropským parlamentem však tato byla z Návrhu TTIP INV vypuštěna. Místo toho bylo investorovi ‑ žalobci umožněno, aby si po marném uplynutí 30denní lhůty k dosažení shody s žalovaným na užití jiných pravidel sám zvolil některá z Návrhem TTIP INV výslovně předpokládaných pravidel. Ať už se uplatní jakákoli výše uvedená pravidla (na základě shody stran sporu nebo jednostranné volby žalobce), vždy se tak bude dít s výhradou uplatnění relevantních ustanovení TTIP a pravidel na základě ní přijatých smíšeným výborem, Soudem prvního stupně nebo Odvolacím soudem (oddíl 3 článek 6 odst. 3 Návrhu TTIP INV).

Návrh TTIP INV tak mimo jiné upravuje nepřípustnost skupinových žalob, když oddíl 3 článek 7 odst. 5 Návrhu TTIP INV stanoví:
„Nároky uplatněné jménem skupiny složené z několika neidentifikovaných žalobců nebo uplatněné zástupcem, jenž hodlá vést řízení v zájmu několika identifikovaných nebo neidentifikovaných žalobců, kteří ho pověřují všemi rozhodnutími týkající se řízení v jejich zastoupení, nejsou přípustné.“ (přeloženo autorem práce z anglického originálu).

V tomto případě se pravděpodobně jedná o reakci na rozhodnutí o příslušnosti a přípustnosti ze dne 4. srpna 2011 ve věci Abaclat6, v němž rozhodčí soud konstatoval svou příslušnost k rozhodování o nárocích více než 60.000 italských držitelů dluhopisů vyplývajících z neplacení argentinského veřejného dluhu.

Návrh TTIP INV dále obsahuje ochranné mechanizmy proti šikanózním žalobám. Dle oddílu 3 čl. 14 odst. 1 Návrhu TTIP INV je tak třeba žalobu odmítnout, pokud žalobce již proti témuž zacházení ze strany hostitelského státu, resp. EU, brojí prostřednictvím jiné žaloby podané u Soudu prvního stupně nebo jiného vnitrostátního nebo mezinárodního soudního orgánu, ledaže žalobce vezme takovouto žalobu zpět. Ochranu před nedůvodnými žalobami ve svém důsledku poskytuje i úprava náhrady nákladů řízení. Ta je postavena na zásadě úspěchu s možnosti soudu ve výjimečných případech tyto náklady rozdělit mezi strany sporu, pokud je takové rozdělení vhodné vzhledem k okolnostem případu7. Jak poznamenává Fouchard Papaefstratiou8, je škoda, že se EU při vypracovávání Návrhu TTIP INV neinspirovala Dohodu o Transpacifickém partnerství, pokud jde o možnost podávání protinávrhů žalovanými hostitelskými státy. I toto by jistě v některých případech vedlo investory k obezřetnějšímu přístupu k zahajování sporů před Soudem prvního stupně.

Návrh TTIP INV rovněž pamatuje na ochranu před tzv. treaty shopping ‑ účelovým nabytí investice za účelem zahájení sporu před orgány Investičního soudního systému. Soud prvního stupně by se tak měl prohlásit za nepříslušný v případech, kdy žalobce nabyl vlastnictví nebo kontrolu předmětné investice v době, kdy již spor existoval nebo byl s vysokou mírou pravděpodobnosti předvídatelný a soud zjistí, že žalobce nabyl vlastnictví nebo kontrolu investice s hlavním cílem podání žaloby (oddíl 3 čl. 15 Návrhu TTIP INV).

Mělo by též dojít k posílení transparentnosti řízení, protože Návrh TTIP INV při nich počítá s uplatňováním Pravidel transparentnosti UNCITRAL9 (oddíl 3 čl. 18 Návrhu TTIP INV, k Pravidlům transparentnosti blíže viz kapitola II.4 Spory z DPOI ‑ institucionální a procesní aspekty). TTIP by se tak stala pravděpodobně vůbec první DPOI, která by s uplatňováním těchto pravidel počítala.
Výše popsané provázání TTIP s pravidly ICSID si zaslouží bližší pozornosti. Úmluva ICSID je totiž koncipována pro řešení investičních sporů mezi mezi účastnickými hostitelskými státy a investory z jiného účastnického státu. Je zřejmé, že EU jakožto mezinárodní organizace navzdory své nadnárodní povaze státem není, a není proto ani smluvní stranou Úmluvy ICSID. Z tohoto důvodu Úmluva ICSID není a priori koncipována tak, aby se uplatňovala na investiční arbitráže proti EU vedené. Není sice důvod se domnívat, že by rozšíření její věcné působnosti, v tomto případě prostřednictvím TTIP, přímo Úmluvě ICSID odporovalo, a vznikal by tak problém přímého konfliktu těchto dvou právních režimů. Jejich koncepční nekompatibilita v tomto ohledu přesto může, a pravděpodobně také bude, způsobovat praktické problémy.

Je třeba v tomto ohledu upozornit především na problematiku výkonu konečných rozhodnutí. Dle oddílu 3 čl. 30 odst. 6 Návrhu TTIP INV se sice konečné rozhodnutí vydané podle tohoto oddílu považuje za rozhodnutí dle oddílu 6 Úmluvy ICSID. Návrh TTIP INV tak výslovně počítá s výkonem rozhodnutí dle této úmluvy. Úmluva ICSID samotná již však nikoli. Působnost výše uvedeného ustanovení Návrhu TTIP INV přitom dopadá pouze na potenciální signatáře TTIP. Nebude proto možné využít mechanizmů Úmluvy ICSID k výkonu rozhodnutí ve třetích zemích na ní zúčastněných. Pokud tedy má být potenciál výkonu rozhodnutí dle Úmluvy ICSID řádně využit, bude EU muset v tomto směru vyvinout podstatné diplomatické úsilí mimo rámec samotných jednání se Spojenými státy americkými. V úvahu tak přichází buď bilaterální jednání s jednotlivými třetími zeměmi, např. v rámci sjednávání jiných bilaterálních dohod hospodářského charakteru, nebo přímo úprava samotné Úmluvy ICSID. Posledně zmíněná možnost by sice byla v tomto směru nejefektivnější. V praxi ale bude velmi těžko dosažitelná, protože by vyžadovala součinnost všech dosavadních smluvních stran Úmluvy ICSID. Pravděpodobně se tak nepodaří dosáhnout v tomto směru úplného propojení právního režimu TTIP s Úmluvou ICSID. Jak ale naznačuje oddíl 3 čl. 12 Návrhu TTIP INV předjímající vznik multilaterálních mechanizmů pro řešení sporů z investic, má EU na tomto poli nemalé ambice. Může se vydat cestou vytváření zcela nových systémů.

Shrnutí

Jedná se zřejmě o pokus o postupné zavádění skutečně globálního režimu ochrany investic založeného na existenci silných soudních institucí bdících nad jeho dodržováním. V současné podobě by sice měly být tyto orgány zřizovány pro každou smlouvu zvlášť. Historická zkušenost samotné evropské integrace nás však učí, že z dlouhodobého hlediska dává smysl pouze existence jednotné institucionální struktury. To platí tím spíše, že v tomto případě by se mělo jednat o orgány soudního typu, jež by měly zajistit větší soudržnost judikatury na poli mezinárodního práva ochrany investic. Takovéto soudržnosti lze dosáhnout pouze při existenci jednotné hierarchické struktury soudního systému.

Otázkou ovšem je, zda se Komise prosazováním takovéhoto řešení nesnaží uplatňovat podobný styl myšlení, jaký do značné míry ovládá projekt evropské integrace a jaký je též bezpochyby jedním z důvodů jeho současné krize a ztráty důvěry ze strany občanů EU. Dosavadní režim mezinárodního práva ochrany investic jistě požívá značné důvěry ze strany investorů. Je tomu tak protože celkem dobře plní svůj základní úkol, tj. prostřednictvím výsadního postavení investorům přiznaného chránit jejich investice v zemích, kde toto nejsou schopny zajistit samotné instituce hostitelského státu. Nakolik však tuto úlohu bude schopen plnit komplexní model prosazovaný EU, zůstává otázkou.


1 FOUCHARD PAPAEFSTRATIOU, Athina. The EU Proposal Regarding Investment Protection: The End of Investment Arbitration as We Know It? ArbitralWomen [online]. 2015 [cit. 2016-06-09]. Dostupné z:

http://kluwerarbitrationblog.com/2015/12/29/the-eu-proposal-regarding-investment-protection-the-end-of-investment-arbitration-as-we-know-it/

2  Závaznost určení pro investora vyplývá z oddílu 3 článku 5 odst. 4 Návrhu TTIP INV. Za povšimnutí přitom stojí, že Komise původně navrhovala poněkud jemnější formulaci tohoto ustanovení, jež dle jejího návrhu zveřejněného dne 16. září 2015 (dostupné v anglickém jazyce z:

http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2015/september/tradoc_153807.pdf [cit. 2016-06-11]) znělo:

„Žalobce může učinit podání podle článku 6 na základě takového určení“ (přeloženo autorem práce z anglického originálu). Po konzultacích s Radou a Evropským parlamentem však toto ustanovení bylo změněno a zní:

„Pokud žalobce uplatňuje nárok podle čl. 6, musí tak učinit na základě takovéhoto určení.“ (přeloženo autorem práce z anglického originálu). Není namístě z tohoto dovozovat jakoukoli změnu závaznosti určení pro investora. Je však zřejmé, že Komise původně volila její poněkud méně přímočaré vyjádření. Pokud po konzultacích s Radou a Evropským parlamentem došlo k výše popsané korekci, lze se domnívat, že tyto orgány navrhovaný přístup přijaly.

3 Článek 8.21 CETA, kapitola 8 oddíl 3 článek 6 FTA EU‑Vietnam.

4  Anglický výraz „arbitration“ je ve finálním znění Návrhu TTIP INV obsažen jen v případech, kdy nebylo možné se mu vyhnout, protože tvořil buď součást názvu konkrétní instituce (např. „Permanent Court of Arbitration“) nebo konkrétního dokumentu (např. „UNCITRAL Rules on Transparency in Treaty-based Investor-State Arbitration“) či označení rozhodčích pravidel vypracovaných jinou institucí (např. „arbitration rules of the United Nations Commission on International Trade Law (UNCITRAL)“). V případech, kdy však mohl přímo evokovat povahu řízení před orgány Investičního soudního systému, byl z Návrhu TTIP INV vypuštěn. Znění původně navrhované Komisí (viz poznámka pod čarou č. 296) sice ještě takovéto případy užití výrazu „arbitration“ obsahovalo (viz bod 1 Přílohy II k oddílu 2 návrhu Komise nebo oddílu 3 čl. 5 odst. 7 návrhu Komise), tyto ale byly po konzultacích s Radou a Evropským parlamentem nahrazeny výrazy jinými.

5 Oddíl 3 čl. 6 odst. 2 písm. d) Návrhu Komise ze dne 16. září 2015.

6 Abaclat a další v. Argentinská republika, ICSID sp. zn. ARB/07/5 (dříve Giovanna a Beccara a další v. Argentinská republika), blíže viz: http://www.italaw.com/cases/35#sthash.zvj7zwO8.dpuf.

7  Oddíl 3 čl. 28 odst. 4 Návrhu TTIP INV

8  Viz FOUCHARD PAPAEFSTRATIOU, Athina op. cit., s. 7.

9  Pravidla UNCITRAL o transparentnosti v arbitrážích mezi investory a státy vzešlých z mezinárodních smluv (datum účinnosti: 1.4.2014)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *